Tak si představte – podzimní den jak malovaný. Vzduch voněl tak svěže, že by to šlo zavřít do lahve a prodávat jako parfém „Esence podzimu“. Listí hrálo všemi barvami, vítr si pohrával s větvemi a já měl pocit, že jsem v nějaké malebné pohlednici. Ideální čas na výlet, že jo? A tak jsem vzal kámošku Janu a vyrazili jsme objevovat krásy přírody.
Cesta byla perfektní. Povídali jsme si, Jana házela ty svoje moudra o tom, jak listí padá jako konfety, a já se cítil, že by to celé mohli natočit jako trailer na podzimní romantiku. Všechno šlo jak po másle, až jsme dorazili na kopec s výhledem, který by se dal rámovat a vystavit v obýváku. A přesně tam, uprostřed té dokonalosti, jsem se rozhodl zaperlit.
Scéna první: Čajová noblesa
„Čas na čaj,“ zahlásil jsem a s grácií vytáhl termosku. Hrnek jsem odšrouboval tak elegantně, že bych se tím mohl živit. Pak jsem začal nalévat čaj. Všechny body za styl. Jenže… co teď s tím hrnkem? Moje geniální mozková buňka přišla s nápadem: „Hele, strč si ho do pusy, ne? Jednoduchý, efektivní.“ A tak jsem držel hrnek s horkým čajem zuby, jako kdyby to byl olympijský sport.
Scéna druhá: Bum, čvacht, au!
No, a protože gravitace je mrcha, uzávěr termosky mi samozřejmě vypadl z ruky. Reflexy se zapnuly: cukl jsem hlavou, jako že ho zachytím… a místo toho jsem si hrnek s horkým čajem krásně chrstnul do oka. Ano, přímo do oka. Horký čaj. V tu chvíli jsem měl asi tři emoce najednou: bolest, šok a potřebu zahrabat se pod to spadané listí.
Jana? Ta mě nejdřív zmateně sledovala, než jí došlo, co se právě stalo. A pak to přišlo – výbuch smíchu tak hlasitý, že ho slyšely i veverky na druhé straně lesa. „Ty jsi vážně expert!“ smála se a skoro se válela po zemi. Já tam stál jako zmoklý pes, mžoural jedním okem a snažil se vypadat aspoň trochu důstojně. Marně.
Scéna třetí: Jana, moje zachránkyně
Ale jakmile viděla, že to vážně bolí, přepnula ze „smějící se hyeny“ na „superhrdinku v legínách“. Posadila mě na kládu, vytáhla kapesníky a zachránila mi život. Jemně mi otírala oko, jako by to dělala celý život. „To by mě zajímalo,“ prohlásila s úsměvem, „jak dlouho jsi to nacvičoval.“
Poučení, aneb jak přežít vlastní genialitu
Od té doby vím, že držet hrnek s horkým čajem mezi zuby je asi stejně dobrý nápad jako lízat zábradlí v mrazu. Naštěstí to dopadlo dobře. Oko přežilo, výlet jsme dokončili a celou cestu zpátky mě Jana popichovala, že jsem cirkusák roku. Ale víte co? Když jsem zahlédl její starostlivý pohled, pochopil jsem, že přesně o tomhle to je – o přátelství, trapných momentech a lidech, kteří vás i ve vaší největší blbosti podrží.
Z tohohle výletu jsem si odnesl dvě věci: za prvé, že čaj v oku fakt není osvěžující, a za druhé, že rozhodnutí, která vás dostanou do maléru, se snášejí mnohem líp, když máte vedle sebe někoho, kdo vám pomůže a ještě se s vámi u toho zasměje.