Zdravím všechny, jmenuji se Aneta a měla bych být "královnou rozhodování". Jenže ve skutečnosti se spíše zdá, že jsem mistryní v nerozhodování. Když přijde na rozhodování, vždycky se mi zdá, že se ztratím v labyrintu možností a nedokážu najít cestu ven. Mám dojem, že kvůli mé nerozhodnosti už moji rodiče mají vlasy dosti našedivělé.
Například nedávno mě poslali do drogerie pro něco na čištění vany. Jak to u mě bývá, místo aby se vrátila s nějakým účinným čističem, přinesla jsem domů seznam přípravků na čištění vany a k tomu přesvědčivé prezentace, proč je každý z nich tak úžasný a nezbytný.
Táta se snaží naučit mě dobře se rozhodovat – nebo alespoň vůbec se rozhodnout. Když mi minulý týden přestaly fungovat hodinky, byla to pro mě další výzva. Obdivovala jsem ty fantastické futuristické hodinky na Instagramu, které umí snad všechno a navíc vypadají tak skvěle. Táta souhlasil, že mi na ně přispěje, ale musím si je sama vybrat a koupit. Vyrazila jsem tedy do obchodu, abych si vysněný kousek pořídila.
Ale když jsem dorazila, bylo to jako vstoupit do hodinkového ráje. Snad všechny hodinky byly parádní. Jedny vypadaly jako počítač na zápěstí z nejnovějšího sci-fi filmu, další jako disko koule, která by rozsvítila každou třídní akci.
Já jsem stála uprostřed tohoto světa plného technických divů a byla jsem úplně ztracená. Všechny ty hodinky na mě volaly "kup mě", ale já neměla dostatek peněz na všechny. Pak jsem uviděla jedny velmi jednoduché hodinky, které tiše a pokojně ukazovaly čas na svém digitálním ciferníku. A já se rozhodla – v tom přetechnizovaném světě si přeji jednoduchost. Bez váhání jsem si je vybrala a odnesla domů.
Doma jsem s triumfem předvedla rodičům, že jsem se konečně dokázala sama rozhodnout. Ale pak jsem zahlédla své staré hodinky ležící na nočním stolku a vypadaly přesně jako ty nové. "Ehm," jen jsem zamumlala. Ano, ve svém zmatku jsem si vybrala přesně ty, co jsem již měla.
Rodina se mi trochu zasmála, ale nebylo to zle myšleno. Pravdou je, že bychom za opravu starých hodinek dali jen pár set korun, zatímco teď mám nové hodinky za tři tisíce. Ale což, aspoň jsem se rozhodla. A možná to je ten první krok k tomu stát se opravdovou "královnou rozhodování". A i když se to může zdát, že jsem udělala krok zpět, ve skutečnosti je to velký skok vpřed. Protože se naučím rozhodovat i tím, že to budu neustále zkoušet a učit se z chyb, jak říká táta. A příště? Příště to určitě bude jinak. Aspoň doufám!