Už od malička bydlíme s našima v malém bytě uprostřed sídliště. Máme se tu dobře, ale už dlouho toužíme po vlastním domě. Často jsme si o tom povídali a snili o tom, jak budeme mít
vlastní zahradu, trávník, stromy a třeba bazén, kde budeme úplně sami.
Jednou přišel táta domů, úplně rozzářený a jen řekl: "Pečte všechno, JEDEME!" Tím nemyslel, abysme napekli na Vánoce, ale abychom všeho nechali a jeli na výlet. Jeli jsme autem do sousední vesnice, kde jsme se jen tak procházeli okolo několika domů a prázdné parcely. Bylo nám to divné, a tak jsme se zeptali táty, co tu děláme. Táta jen mlčel, usmíval se, díval se na všechny strany a povídá: „pojďte si zaházet“,vytáhl basebalový míč a vyrazil k prázdnému pozemku. "Tam přeci nemůžeme, vždyť nám někdo vynadá" řekla odmítavě mamka. Táta chvilku dělal vofuky, ale pak radostně vykřikl: "Ale můžeme, je to naše, dneska jsem to k o u p i l". To bylo radosti v naší rodině. Hodiny a hodiny jsme chodili po našem pozemku, házeli si, a plánovali, co kde bude stát.
Já jsem se těšila tedy hrozně moc. Doma jsme plánovali a občas se jezdili na podívat na parcelu, jestli nám tam ten dům nevyrostl sám. No nevyrostl. Jednoho dne jsem viděla náš dům namalovaný od architekta. Moc jsem tomu nerozuměla, ale moc se mi líbil. Naši mi vysvětlili, že dům bude stát čtyři a půl milionu. Prý máme něco naspořeno a zbytek peněz si můžeme si půjčit od banky, ale to zaplatíme spoustu peněz za to půjčení. Domluvili se na tom, že si nebudou půjčovat, ale dva roky budou tvrdě pracovat a vydělávat si peníze a teprve pak začneme stavět. Bylo mi trochu líto, ale dozvěděla jsem se, že za půjčení od banky budu mít kompletně vybavený můj pokojíček. To stojí za to dva roky počkat. Chtěla jsem rodičům nějak pomoct, tak jsem si také domluvila brigádu u mamky v práci.
Uplynuly dva roky, naši i já jsme tvrdě pracovali a vydělali si na náš vysněný dům. Do toho se ale stalo něco, čemu nerozumím. Přišel Covid pak inflace, což znamená, že věci stojí daleko víc, než před dvěma roky. No a nejvíc se dotklo materiálu, ze kterého se staví různé stavby a také náš domeček. Jednoho večera přišel táťka domů a nebyl zrovna veselý. Přišel od architekta, který mu spočítal, že díky zvýšení cen bude stát náš dům o dva miliony korun více. Kdybychom se před dvěma roky rozhodli půjčit si u banky, už bychom bydleli. Jsme smutní, ale musíme se rozhodnout, co uděláme dál. Snad uděláme lepší rozhodnutí, než před dvěma roky.