Chodím na lakros a hrozně mě to baví. Máme celkem dobrého trenéra, ale někdy mu hrábne a hrozně nám nadává a honí nás. Pak je zase milej. Rozhodoval jsem se, že mu řeknu, že nám to není příjemný.
Jednou jsme seděli v Mekáči a normálně se bavili. Trenér měl dobrou náladu a zeptal se nás, co by se mělo podle nás v trénincíxh změnit. Kluci navrhovali různé nápady a já přemýšlel, jestli to mám vybalit. Jeden můj vnitřní hlas říkal, abych to řekl. Druhý zas, že se nic nezmění a ještě se to zhorší. Nakonec jsem to trenérovi řekl. Zprvu nechápal, pak si to nechal zopakovat. Tak jsem mu to řekl, že na nás řve jak otrokář na své otroky. Trenér lehce zezelenal a dobrá nálada ho očividně přešla. Pak se zvýšeným hlasem zeptal, kdo si to ještě myslí. Následovala soutěž v mlčení. Nikdo se neozval. Pak se trenér beze slova zvednul a odešel.
No neměl jsem z toho dobrý pocit, i když kluci se pak hrdinně přidali na mojí stranu. Jsem ale spokojený s tím, že jsem to trenérovi dokázal říci. Ještě důležitější je, aby to k něčemu bylo. Další trénink neřval, ale pohoda to úplně nebyla. Sice mě lehce ignoroval, ale zařadil tam některé nápady od kluků.