Někde jsem četl, že si žáci a studenti myslí, že za ně rozhodují dospělí v 62,1%. To podporuje názor dospělých, kteří si myslí, že za ně rozhodují v 69,2%. To je dost, ale každý to má jinak. Já například asi patřím mezi ty, kteří mají šanci rozhodovat se sami. Ne všem samozřejme, například když se jede k babičce, tak o tom se nediskutuje. Pokud se doma o něčem rozhoduje a týká se to i mě, tak rodiče se mě ptají na názor. Když mám jiný, tak si ho musím obhájit. Oni ho pak respektují. Ve škole to taky jde. Máme možnost se vyjádřit k dění ve třídě a dokonce spolupracujeme na ředě věcí, kam pojedeme na výlet nebo do divadla, jak bychom chtěli mít vyzdobenou třídu. Pak se na tom musíme podílet. Domlouváme se společná pravidla, mluvíme o našich problémech v ranním kruhu. Známky si ale ještě nedáváme :).
Nicméně můžeme se kouknout do zahraničí, kde s tím mají jiné zkušenosti: Například japonští rodiče se snaží, aby se jejich děti staly co nejdříve nezávislými. Pomocí povzbuzování vedou své děti k tomu, aby se co nejdříve osamostatnily a naučily se řídit svůj vlastní život. Není tu proto žádnou výjimkou, že zde potkáte třeba pětileté děti, které jedou samy metrem nebo autobusem. Také se často procházejí po městě bez rodičů. Může nám to připadat možná trochu děsivé, ale zároveň je třeba si uvědomit, že v důsledku této výchovy je v Japonsku velice nízká kriminalita.
Jiný přístup k výchově mají francouzští rodiče, kteří berou své děti jako rovnocenné partnery. Dodávají jim kuráž, nechávají jim prostor pro vlastní rozhodování, což vede k tomu, že tyto děti jsou mnohem dříve zralejší a vyspělejší.